Co mi dala léta prožitá v blízkosti profesora Jaroslava Šterzla

05/2025

Prof. RNDr. Blanka Říhová, DrSc.

Laboratoř nádorové imunologie, Mikrobiologický ústav AV ČR

S profesorem Šterzlem jsem se poprvé setkala na konkurzu, který vypsalo Imunologické oddělení Mikrobiologického ústavu Československé akademie věd (ČSAV) na studijní pobyt. Tehdy jsem vůbec netušila, jak významný krok to bude znamenat v mém životě a jaké téměř převratné změny s tím budou souviset. Byla jsem přijata a 1. srpna 1964, v mých jednadvaceti letech, jsem nastoupila na oddělení, které mělo světové renomé díky tomu, že ho vedl jeden z tehdy nejlepších světových imunologů, profesor Jaroslav Šterzl, DrSc. Pletl by se ale ten, kdo by si myslel, že to bylo oddělení nabité skvělými vědci. Oni tam sice skvělí vědci opravdu byli, ale v době mého nástupu už odjeli nebo se chystali na dlouhodobé zahraniční pobyty. V USA byl MUDr. Ivo Miler, CSc., MUDr. Miroslav Holub, DrSc., a chystal se tam RNDr. Jiří Zikán, v Itálii byl prof. RNDr. Miloslav Pospíšil, DrSc., MUDr. Ivan Říha se chystal na dlouhodobý pobyt v Ibadanu (Nigérie), kde měl založit prominentní první africký imunologický ústav pod záštitou World Health Organization (WHO), a MUDr. Zdeněk Trnka v tu dobu už jako zástupce československé imunologie nějakou dobu úřadoval v Ženevě ve WHO.

A tak běh oddělení více méně udržovali studijní pobyty a aspiranti (dnes doktorandi) v „různé fázi vývoje“ a pan profesor, v té době i zástupce ředitele, tomu nekompromisně velel. Byl to profesionál života, dnes bychom řekli renesanční člověk, v tom nejlepším slova smyslu. Imunolog s geniálními nápady, ale i všeobecně nesmírně kulturně vzdělaný člověk. Velmi náročný na sebe, ale jaksi samozřejmě i na své okolí. On totiž za odpoledne dokázal přečíst a kriticky zhodnotit řadu vědeckých článků, se kterou se my ostatní potýkali několik dní. Vzpomínám si, jak jednou na oddělení nastoupil jako budoucí Šterzlův aspirant čerstvý absolvent lékařské fakulty. Byl vřele přijat, jak jinak, a pan profesor před něj nakupil stoh knih a vědeckých článků s vlídným podotknutím „pane kolego, do zítřka si tím projděte a zítra si to rozebereme“. Nemusím snad zdůrazňovat, že dotyčného absolventa náročné medicíny se mu podařilo tak vyděsit, že ten už k nám nepřišel, zato se stal prominentním nefrologem v Motole.

A tak pan profesor obratem změnil můj pohodlný až ležérní názor na řadu věcí, včetně představy, jak je ta věda senzační vzrušující zaměstnání, ve kterém vám příroda každý týden nebo alespoň každý měsíc uvolní něco ze svých tajemství a nedá to zas tak moc práce, stačí vymyslet ten správný pokus. Byla to naivní a kouzelnými knihami Paula de Kruifa živená představa, asi jako když se dnes díváte na televizní detektivku. Za dvě hodiny je všechno vyřešeno. Jen se z toho nikdy nepoučíte, kolik je za tím drobné, usilovné a spíše nevzrušující mravenčí práce. A tak je to i s vědou. Dneska už vím, že příroda sice nějaké to tajemství občas uvolní, ale dá to děsnou dřinu a nejsou to žádné „taneční hodiny pro dospělé“. A pan profesor Šterzl nenechal nikoho na pochybách, že dřina je jaksi samozřejmá a předpokládaná. A když navíc přinese také nějaký ten hezký výsledek, je to zasloužená odměna. A tak nikoho ani nenapadlo přijít do práce pozdě nebo z ní odejít dřív, pokud k tomu nebyl skutečně závažný důvod. To, co by si kdo vyslechl, by si za rámeček rozhodně nedal. Nemohu ale říci, nebo spíš nepamatuji se, že by profesor Šterzl viditelně někoho k něčemu nutil. On prostě zcela samozřejmě zadal často i nelehký úkol a pak, zase zcela samozřejmě, si za určený časový limit přišel pro výsledek. A musím připustit, že si za celá ta dlouhá léta prožitá ve stínu pana profesora nepamatuji, že by někdo vykázal tolik osobní odvahy a zadaný úkol prostě nesplnil. Když už se totiž schylovalo k něčemu takovému, pan profesor Šterzl dostal, jak jsme říkali, „příušnice“. To byl výstižný popis nepřehlédnutelných páně profesorových zpevněných čelistí doprovázených pronikavým pohledem. Znamenalo to jednoznačný signál k hrozícímu útoku. Vyhrát takový útok bylo zhola nemožné, zejména dámy končívaly taková střetnutí v slzách. Dokonce se říkalo, ale byla to asi pomluva, že den, kdy pan profesor žádnou ženskou nerozplakal, považoval za ztracený.

A oddělení šlapalo jako hodinky. Bylo totiž výtečně sestavené, počínaje skvělou sekretářkou, dokumentaristkou a matematikem, který v době neexistujících statistických softwarů byl jistotou, že po kusy budou provedeny tolikrát, aby výsledky platily i po letech. Oddělení jako takové bylo pak rozdělené na skupinu biologickou, imunochemickou, chemickou a morfologickou, z nichž každá měla svého „korunního prince“.

Pro každého člena Imunologického oddělení byla samozřejmostí účast napondělních pětiminutovkách, úterních odborných seminářích a čtvrtečních literárních seminářích. Pokud se do toho někomu „namotal“ pokus, musel jej udělat před seminářem nebo jej dokončit až po semináři. Nepřijít na seminář vůbec nepřicházelo v úvahu. Dnes mnohý čtenář určitě nad „pětiminutovkou“ ohrne nos. Ó ne! Ony to nebyly ty typicky politické pětiminutovky, to snad jen několikrát do roka, když si o to politická situace vysloveně říkala. Jinak to byl přesný odraz Šterzlovy renesanční bytosti. Každý si mohl vybrat jakékoliv téma, olympijskými hrami počínaje a nejnovější výstavou nebo divadelním představení v Praze konče. Jen si musel dát pozor, aby o tom pan profesor nevěděl víc než my po celovíkendovém studiu. A mluvit musel každý, nejenom vědečtí pracovníci nebo studenti. A tak jsem se v těch prvých letech na oddělení dozvěděla spoustu zajímavého. Samozřejmě že z toho lid nebyl tak úplně nadšený, a tak jsme na konci roku 1968 využili páně profesorovy půlroční stáže v USA a stále ještě pod dojmem „pražského jara“ jsme si demokraticky odhlasovali jejich zrušení. Pan profesor se vrátil, zprávu o zrušení pondělních pětiminutovek vzal bez mrknutí oka na vědomí a výstižně zareagoval: „Hm, a kdo že to má v pondělí pětiminutovku?“ A bylo vymalováno. A tak jsme se zas týden, co týden dozvídali něco nového, až do té doby, kdy byl pan profesor Šterzl za své jasně formulované stanovisko k srpnové okupaci v roce 1968 zbaven vedení oddělení. Následující léta sice prožil v pilné práci, od které ho už žádné papírování neodvádělo, „jen“ nesměl cestovat a své profesionální vize konfrontovat se světovými imunology. Byla to a pořád je nesmírná, a vlastně neodstranitelná škoda.

Profesor Šterzl měl zásadní podíl na vytvoření něčeho, čemu se přezdívalo „pražská imunologická škola“. Ono to mělo sice v názvu pražská, ale kromě imunologů z Mikrobiologického ústavu ČSAV (později Akademie věd ČR) to byla ještě skupina slavných vědců z Ústavu molekulární genetiky AV ČR (původně z Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV) soustředěná kolem prof. MUDr. Milana Haška, DrSc., a pak řada dalších prominentních československých imunologů z celé republiky.

Zásadní význam pro budoucnost a jedinečnost československé imunologie měla jedna z mnoha vizí profesora Šterzla: Zasloužil se o založení gnotobiologického pracoviště ČSAV v Novém Hrádku v Orlických horách. V době založení patřila tato laboratoř mezi tři unikátní pracoviště ve světě pracující s modely bezmikrobních zvířat umožňujících studium ontogeneze imunitního systému bez antigenní zátěže a také studium střevní mikrobioty.

Velké uznání světové imunologie se projevilo udělením čestného členství v americké, německé a francouzské imunologické společnosti, členstvím v Council of the International Union of Immunological Societies a členstvím v redakčních radách renomovaných časopisů. Čtyři Šterzlem organizovaná mezinárodní sympozia (Inductive Phase of Antibody Formation, 1959, Liblice; Molecular and Cellular Basis of Antibody Formation, 1964, Slapy; Developmental Aspects of Antibody Formation and Structure, 1969, Slapy; 7^th International Congress of Mucosal Immunology, 1992, Praha) byla opravdovým mezníkem ve vývoji československé, evropské a světové imunologie. Díky světovému renomé pana profesora Šterzla se jich totiž pravidelně zúčastňovali i nositelé Nobelových cen, jmenujme alespoň některé z nich: sir Frank MacFarlane Burnet (1960), sir Peter Brian Medawar (1980), Max Delbrück (1968), Gerald Maurice Edelman (1972), Christian René Marie Joseph de Duve (1974), Renato Dulbecco (1975), Baruj Benacerraf (1980), Jean Dausset Dausset (1980), Niels Jak Jerne (1984). Vzpomínám si, že profesor Edelman na slapském sympoziu 1969 poprvé představil kompletní strukturu imunoglobulinu, za kterou později dostal Nobelovu cenu.

Všichni vědečtí pracovníci se také povinně zúčastňovali každoročního obávaného hrádeckého plánování. O co šlo? Inu každý musel říci a před celým oddělením, ale zejména před panem profesorem Šterzlem obhájit to, na čem následující rok hodlá pracovat. Bylo to docela těžké a všichni jsme z toho právem měli dost velký strach. Celé plánování mělo typicky šterzlovskou atmosféru. Celý den se bouřlivě diskutovalo a diskutovalo, to samozřejmě znamenalo od osmi od rána do osmi do večera. Ten pak byl věnován společnému bujarému veselení a spát se šlo tak kolem druhé třetí hodiny ranní. Když jsem byla na plánování první rok logicky jsem se domnívala, že přeci na mě nikdo nemůže chtít, abych druhý den ráno vstávala v sedm a plánovala, když jsem si mohla jít lehnout až k ránu. Pan profesor měl rád početnou společnost! Omyl, nejenom že nás pan profesor, sám po čtyřech hodinách spánku neuvěřitelně čilý, v sedm všechny vzbudil, ale ještě nám stačil oznámit, že na plánování na Nový Hrádek zrovna dorazil tehdejší ředitel ústavu akademik Ivan Málek, a tak je na mládeži, aby mu srozumitelně vysvětlila, co imunologie chystá nového. Typický Šterzl! Vůbec nepřipustil, že by snad někdo nebyl připraven, nebo dokonce unaven.

Jak byl pan profesor Šterzl člověk neobyčejných schopností, tak vymoženosti, jako byl elektrický psací stroj („paní kolegyně, jste snad korespondentka?!“) a počítače dost dlouho neuznával a trvalo drahnou dobu, než se s nimi smířil. On se svou až výstřední pamětí počítačům samozřejmě zdatně konkuroval, ale co my ostatní?

Pokud vzpomínáme na pana profesora Šterzla, nemůžeme nezmínit jeho další pozoruhodnou vlastnost: Byl velice štědrý, a to osobně i pracovně. Pokud někdo nutně pro práci potřeboval něco, co bylo v totalitním režimu obtížné získat, pan profesor použil své zahraniční, většinou zdroje z WHO, a žádané dotyčnému zakoupil. A jeho pražské večery se zahraničními i domácími kolegy?

0. těch kolovaly přímo legendy. Měl mezi pražskými umělci, malíři, sochaři

< >literáty velmi dobré známé a neváhal s nimi a se svými kolegy za večer utratit i podstatnou část své výplaty. Jeho postoj k penězům vystihuje jeden jeho autentický citát: „Tak jsem si řekl, že člověk nemá právo umřít bohatý, a vybral jsem poslední dva tisíce z konta.“ Všichni, ale zejména zahraniční, většinou američtí imunologové si díky profesorovi Šterzlovi na své pražské pobyty odvezli nezapomenutelné vzpomínky.

Co říci závěrem této krátké úvahy? Snad jen to, že nejenom já, ale všichni ti, kteří měli to štěstí se s profesorem Šterzlem v životě setkat a pracovat, si uchovávají krásné vzpomínky na mimořádného člověka a vědce.

Pozn.: V článku byla zčásti použita úvaha:

Blanka Říhová. Pondělní pětiminutovky. Jaroslav Šterzl a Ctirad John.Věda kolem nás/Osobnosti. 2015; 34. tředisko společných činností AV ČR, v. v. i., pro Mikrobiologický ústav AV ČR, v. v. i. Ediční číslo 11877.