Prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc.

01/2020

Doc. PharmDr. Alena Sumová, DSc.

Profesorka RNDr. Helena Illnerová, DrSc., je dlouholetou pracovnicí Fyziologického ústavu, do roku 1992 Československé akademie věd (ČSAV) a od roku 1993 Akademie věd České republiky (AV ČR). Do ústavu nastoupila jako aspirantka po ukončení Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (UK) v Praze v roce 1961 jako promovaná chemička. Od té doby zde pracuje až dosud, v současnosti již jen jako emeritní vědecká pracovnice.

V roce 1966 v ČSAV obhájila kandidátskou práci v oblasti biologie (CSc.) a v roce 1967 na UK získala titul doktora přírodních věd (RNDr.). V roce 1990 pak v ČSAV obhájila titul doktora věd (DrSc.) v oblasti živočišné fyziologie. V roce 1996 se habilitovala na Přírodovědecké fakultě UK v Praze v oboru živočišná fyziologie a v roce 2005 byla jmenována profesorkou pro tento obor.

Po ukončení postgraduálního studia pracovala Helena Illnerová jako vědecká pracovnice ve Fyziologickém ústavu AV ČR, nejdříve v Oddělení vývojové fyziologie a poté v Oddělení neurohumorálních regulací, které po roce 1989 až do roku 1999 vedla. Svou vědeckou dráhu zahájila studiem ontogeneze laboratorních potkanů, kdy popsala vývoj tvorby močoviny v játrech. Poté při výzkumu vývoje metabolismu melatoninu v epifýze zjistila, že denní rytmy v tvorbě tohoto hormonu se u mláďat objevují i tehdy, byla-li po narození chována ve stálé tmě. Nejsou tudíž vybuzeny pravidelným střídáním světla a tmy. Zjistila též j ako první, že náhlé světlo v noci indukuje téměř okamžitě vzestup koncentrace serotoninu, prekurzoru melatoninu, v epifýze hlodavců, a naopak pokles vysoké noční koncentrace melatoninu. Tuto reakci vyvolá i krátký jednominutový světelný pulz.

Helena Illnerová se poté se spolupracovníky, zejména s MUDr. Jiřím Vaněčkem, CSc., začala na modelu epifýzy zabývat světelnou synchronizací zhruba denních, tj. cirkadiánních rytmů. Zjistila, že biologické hodiny, které tyto rytmy řídí, musí být komplexní a skládat se nejméně ze dvou oscilátorů, neboť odpovídají jinak na světlo za soumraku a jinak na světlo za úsvitu. Délka noční tvorby melatoninu závisí pak následně na délce dne, tj. fotoperiody. Je kratší při dlouhém letním a delší při krátkém zimním dni. Délka vysoké noční koncentrace melatoninu tak předává do organismu informaci o změnách v ročním období. Tyto výsledky jako první potvrzovaly vícesložkový model biologických hodin navržený prof. Colinem S. Pittendrighem, jedním ze zakladatelů teorie biologických hodin. Dnešní poznatky, založené na moderních metodách molekulární biologie a elektrofyziologie, dávají vícesložkovému modelu plně za pravdu.

Později spolu s doc. PharmDr. Alenou Sumovou, DSc., a spolupracovníky ukázala jako první, že centrální hodiny, uložené v suprachiasmatických jádrech hypothalamu, jsou přímo modulovány fotoperiodou, a svůj výzkum pak zaměřila na regulační mechanismy, které probíhají přímo v těchto centrálních hodinách. Mimo jiné spolu s doc. Sumovou ukázala, jak jsou tyto hodiny synchronizovány nejen světlem, ale také téměř okamžitě nesvětelným podnětem, jakým je např. podání melatoninu.

Ve své práci také Helena Illnerová usilovala o aplikaci získaných výsledků do humánní medicíny. Prokázala např., že funkce lidských biologických hodin je ovlivněna délkou dne podobně, jako je tomu i u jiných savců, ale pouze tehdy, jsou-li jedinci vystaveni přirozené fotoperiodě. Netýká se to tudíž městských obyvatel vystavených převážně umělé fotoperiodě. Při výzkumu lidského časového cirkadiánního systému spolupracovala Helena Illnerová převážně s prof. Petrem Zvolským, DrSc., a s prof. Soňou Nevšímalovou, DrSc., z 1. LF UK v Praze.

Lze říci, že Helena Illnerová se spolupracovníky zavedla studium chronobiologie, tj. nauky o čase v živých organismech, nejen ve Fyziologickém ústavu AV ČR, ale obecně v českých zemích. Stala se i ve světě uznávanou autoritou v tomto oboru a začalo se mluvit o české chronobiologické škole. Po roce 1989, kdy již mohla volně vyjíždět do zahraničí, byla často zvána jako řečník či předsedající na významné mezinárodní konference, např. na Gordon Research Conference on Chronobiology, na Gordon Research Conference on Pineal Cell Biology, na konference National Institute of Health či na European Congress on Endocrinology a mnoho dalších. Přednášela v Evropě, USA, Japonsku i Austrálii. Byla členkou výboru Evropské epifyzární společnosti (dnes Evropské společnosti pro biologické rytmy), Melatonin klubu, ediční rady Journal of Pineal Research, poradního výboru Journal of Biological Rhythms, časopisu Společnosti pro výzkum biologických rytmů se sídlem v USA. Publikovala více než 120 článků v mezinárodních časopisech s impakt faktorem a Hirschův index těchto článků byl 31. Oddělení, které vedla ve Fyziologickém ústavu AV ČR a které v současnosti vede doc. Alena Sumová, je dnes mezinárodně uznávané a významně se podílí nejen na výzkumu mechanismu synchronizace biologických hodin s vnějším prostředím, ale celého časového systému savců.

Helena Illnerová spolupracovala též s vysokými školami, zejména s Univerzitou Karlovou. Od roku 1990 do roku 2008 zavedla a přednášela na Přírodovědecké fakultě UK semestrální kurz chronobiologie a byla i externí členkou Katedry fyziologie živočichů a vývojové biologie. Přednášela však i na 1. a 3. LF UK a dosud přednáší na 2. LF UK. Byla též členkou vědeckých rad vysokých škol, např. vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze, Masarykovy univerzity v Brně, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích či vědecké rady Přírodovědecké fakulty UK, a dále 1., 2. i 3. LF UK či Fakulty humanitních studií UK.

Po roce 1989 byla Helena Illnerová činná zejména v organizaci vědy v českých zemích. Byla členkou Komory volených zástupců ČSAV, v letech 1993-2001 byla členkou Akademické rady a místopředsedkyní AV ČR zodpovědnou za oblast věd chemických a biologických a v letech 2001-2005 byla předsedkyní AV ČR. V této své funkci zavedla zejména program podpory mladých nadějných vědců, který obsahoval např. Prémii Otto Wichterleho. V letech 2001-2007 byla členkou EURAB (European Research Advisory Board) se sídlem v Bruselu, v letech 2001-2004 členkou Grand Jury for Descartes Prize. V posledně jmenované funkci zorganizovala v roce 2004 na Pražském hradě předání těchto nejprestižnějších evropských cen za výzkum v přítomnosti prezidenta ČR a evropského komisaře pro výzkum. V době českého předsednictví EU v roce 2009 byla Helena Illnerová předsedkyní

Programového výboru konference European Researchers without Barriers; zorganizovala tuto podnětnou konferenci po vědecké stránce pro více než 300 evropských vědců a osobností zabývajících se vědní politikou. Po roce 2005 byla Helena Illnerová také v různých obdobích členkou Vědecké rady AV ČR, předsedkyní Komise pro etiku vědecké práce v AV ČR, předsedkyní poroty soutěže L’ORÉAL pro mladé ženy ve vědě i předsedkyní České komise pro UNESCO. V letech 2008-2010 byla také předsedkyní Učené společnosti ČR.

Helena Illnerová se též vždy zasazovala o předávání radosti z poznání širší společnosti a o povzbuzování zájmu mladých lidí o vědu. Podporovala Týden vědy a techniky na AV ČR a pod jejím vedením zavedla Učená společnost ČR

ceny pro pedagogy podporující zájem o vědu a poznávání u svých žáků. Helena Illnerová i sama předávala své znalosti a zkušenosti, zejména v Českém rozhlase, občas i v České televizi. Přednáší často také pro veřejnost, zejména v rámci Science caíé či studentům na středních školách. Svůj zájem o výchovu dětí projevovala založením a dlouholetým vedením Turistického oddílu mládeže „Sluníčka“, který po roce 1989 přešel do Skautu.

Za přínos pro vědu a její řízení byla prof. Heleně Illnerové udělena domácí i zahraniční ocenění, např. Cena Československé fyziologické společnosti ČLS JEP, Cena ČLS JEP, Award for Seniors in Neuroscience of the Fogarty International Center at National Institutes of Health, zakládající členství v Učené společnosti ČR, stříbrná pamětní medaile Přírodovědecké fakulty UK, Důstojník Řádu akademických palem (Francie), Pamětní medaile Univerzity Palackého, Medaile Slovenské akademie věd, Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR I. stupně, Medaile Emila Votočka VŠCHT, státní vyznamenání - Medaile za zásluhy II. stupně, Zlatá medaile UK v Praze, Čestná medaile AV ČR „De Scientia et Humanitate Optime Meritis“, Medaile Učené společnosti ČR, Medaile G. J. Mendela za zásluhy v biologických vědách, Medaile Arriens Kapperse Evropské společnosti pro biologické rytmy apod. Z té poslední měla Helena Illnerová, podle jejího vyjádření, asi největší radost, protože ji dostala na konci svého profesního působení.

Úctyhodný výčet všech vědeckých a profesních úspěchů je třeba doplnit tím, že prof. Helena Illnerová je mimořádnou osobností, která ovlivnila několik generací. Kombinace jejího vůdčího ducha, příkladného přístupu k životu a vlídné povahy ji předurčila k tomu, že strhne svým nadšením a zápalem každého, bez ohledu na věk a profesní zaměření. Je člověkem se širokým rozhledem a hlubokými znalostmi o historii naší země a jejích přírodních krásách, jejichž objevování je její velkou celoživotní láskou. Všeobecně známa je její sportovní povaha - dodnes se věnuje především jízdě na kole, které používá jako dopravní prostředek v Praze, a běžně se tak stává, že i nyní dorazí na pracovní jednání s „cyklistickou helmou na hlavě“.

Doc. PharmDr. Alena Sumová, DSc.

Fyziologický ústav Akademie věd ČR