Slovo úvodem 01/2016

01/2016

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

rád plním výzvu editorů Revue farmakoterapie, abych několika povzbudivými slovy podpořil start periodika, jehož deklarovaným záměrem je výběr a doporučující aplikace těch lékových teorií a poznatků, které vycházejí z co nejracionálnějších podtextů. Nabízí se mi tak příležitost posoudit, jak moc se toho změnilo v informačních zdrojích ve vědách obecně a v biomedicínských vědách zvlášť od doby, kdy jsem si svou profesi - experimentální farmakologii - začínal namlouvat (tj. počátek padesátých let minulého století).

Nostalgicky vzpomínám, jak jsme se tehdy nepředstavitelně obtížně zorientovávali v recentních poznatcích - ať už z hlediska jejich konfrontace vůči konkrétnímu invenčnímu badatelskému nápadu, anebo z hlediska jejich praktických aplikovatelností. Jak jsme se klopotně snažili zachycovat alespoň gró z tehdy začínající poválečné výzkumné exploze. Jak jsme v různých „currentech“ podle názvů statí odhadovali, co by stálo za prostudování „in extenso“. Jak jsme rozesílali do světa žádosti o separátní otisky publikovaných výzkumů a jak jsme si vymýšleli nejrůznější pořadačové systémy pro ukládání pracně pořizovaných výpisků. A naproti tomu ve srovnání s tím dávno minulým, jak jsme na tom dnes sice diametrálně odlišně, avšak jen zdánlivě lépe.

Dostupnost čehokoliv, co někdo ve světě zveřejní, je sice bezhraniční, avšak prostřednictvím nepřeberných časopiseckých a elektronických periodik, a zvláště pak „šíbrováním“ po internetu, se na nás chrlí takové kvantum informačních podkladů, že vyhodnotit z plejády těchto různě seriózních šumů racionální „jádro pudla“ je jak pro vědeckého, tak pro terénního odborníka nemalým kumštem. Zkušenější vědátor sice časem získá orientační rutinu, ovšem většinou však za cenu, že hlouběji promýšlí jen to, co se vztahuje k jeho neustále užší a užší specializaci, zatímco to ostatní, co potřebuje pro registrování širších souvislostí, zpravidla selektuje na pasivní konzumaci publikovaných abstraktů a souhrnů.

Nesrovnatelně ještě ožehavěji jsou na tom kolegové ve zdravotnické praxi. Není jednoduché slaďovat kurativní vytížení s osobnostním zvládáním kupících se nových dat tak, aby jejich praktická využitelnost oscilovala na přijatelné úrovni mezi nedočkavou exploatací nových impulzů a přepjatě opatrnickým setrváváním na zaběhaných rutinách. S tím souvisí i nesnadná orientace v nekonečné proměnlivosti objevování (včetně „rádoby objevování“), které střídavě rozmlžuje a zamlžuje ostrost hranic mezi racionalitou (rozumem uváženými argumentačními přístupy), empirickou zkušeností a až iracionalitou (nápady jdoucími proti rozumově zdůvodněné úvaze). Logickým odrazem těchto vln jsou konkrétně ve farmakoterapii různě intenzivní aplikační ošidnosti, provázející rozhodování o tom, co je v dané konkrétní době opravdovým pokrokovým stupínkem, co adjuvantně využitelnou terapeutickou možností a co převažujícím rizikem.

Vzpomínám si, jak někdy před více než čtvrt stoletím na jednom světovém farmakologickém kongresu odezněl pokus o zmapování kvantitativních poměrů ve farmakoterapeutické kauzalitě. Z tehdejších souhrnů, tříděných podle farmakodynamických skupin, vyplývalo, že v celé farmakoterapeutické paletě té doby se kauzální přístupy pohybovaly mezi třiceti a čtyřiceti procenty (s převahou v kategorii protiinfekčních agens). Nelze se tak divit, že nejeden pacient sužovaný nejen dlouhodobým neduhem, ale i nežádoucími účinky alopatické léčby se chytá kdejakého nepříliš racionálního stébla, mnohdy bezuzdně propagovaného i senzacechtivými masmédii.

Ke zmíněné ekvilibristice při posuzování konkrétních situací mezi potenciálně přínosným oproti méně přínosnému přispívá i určitý boom „farmakoterapeutických guidelines“, vycházejících z výsledků farmako-epidemiologických studií. Ty i přes svou multicentrickost, nemalou ekonomickou náročnost a neustále vylepšované vyhodnocovací statistické techniky mají doporučovací validitu především v rozsahu středu „gaussovských“ populačních křivek. Strmost odchylek od „gaussovského“ středu není u různých patofyziologických stavů a u různých farmakoterapií uniformní, takže je nasnadě i nejednoduchost aplikovat tato obvykle zprůměrovaná doporučení v celém populačním rozsahu. Zmiňuji tím jeden ze slabých článků soudobé lékové terapie, který vyplývá z erudiční náročnosti při sestavování konkrétního farmakoterapeutického režimu, individualizovaně šitého na míru pro daného nemocného. Z nejedné své klinicko-farmaceutické zkušenosti pozorovávám, jak jsou na některých zdravotnických etážích zmíněné doporučované postupy, pramenící z farmakoepidemiologických závěrů, považovány za téměř nekorigovatelnou modlu.

Těmito poznámkami a pokusem o střízlivý status quo farmakoterapeutických dilemat se snažím naznačit, co čeká čerstvě utvořenou redakční radu zahajované revue, jestliže bude plně realizovat svá koncepční předsevzetí. Takže summa summarum: i když informačních zdrojů máme přehršle, nemělo by se ztratit cokoliv dalšího, co bude mít ve vínku kritičnost (možná až opatrnickou skepsi) a serióznost. Revui farmakoterapie přeji, aby plnila deklarovaná odhodlání a aby hlavním aktérům nevyprchal iniciální vydavatelský entuziasmus.

prof. RNDr. Jaroslav Květina, DrSc., dr. h. c., FCMA Foto: Daniel Horák

prof. RNDr. JAROSLAV KVĚTINA, DrSc., dr. h. c., FCMA

Jaroslav Květina studoval v letech 1949-1953 farmacii na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Farmaceutické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

V letech 1955-1972 byl odborným asistentem, později docentem a vedoucím katedry farmakologie Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V období let 1966-1969 působil též jako „visiting“ profesor ve Farmakologickém ústavu Mario Negri v Miláně a na Nihon university v Tokiu.

V roce 1969 inicioval vznik Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové a byl jejím prvním a po více než dvacet let (1969-1990) nepřetržitě působícím děkanem. Byl rovněž zakladatelem Ústavu experimentální biofarmacie (ÚEBF) Československé akademie věd v Hradci Králové, jehož byl též déle než dvacet let (1985-2007) nejdříve externím a posléze interním ředitelem.

Jaroslav Květina je tvůrcem nového vědního a zdravotnicky aplikovaného oboru „klinické farmacie“ na evropské úrovni (od poloviny sedmdesátých let minulého století byla klinická farmacie na Karlově univerzitě tradována jako první v Evropě).

V současné době působí jako konzultant ÚEBF a externí profesor farmakologie a toxikologie na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně a je členem výzkumného týmu Gastroenterologické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové.

Jaroslav Květina je autorem či spoluautorem 3 monografií, 6 kapitol v monografiích, 23 vysokoškolských učebnic a skript, více než 350 původních vědeckých statí v tuzemských a zahraničních vědeckých periodicích a více než 700 prezentací na vědeckých fórech.