Vybrané články
Zobrazují se články pro štítek Milota Tomáš . Zobrazit všechny články
Terapie anti-CD20 monoklonálními protilátkami v neurologii z pohledu imunologa
04/2024 MUDr. Tomáš Milota, Ph.D.
Terapie anti-CD20 monoklonálními protilátkami hraje důležitou roli v léčbě celé řady autoimunitních onemocnění. V neurologii se jedná především o relabující a primárně progresivní formy roztroušené sklerózy. Nejvýznamnější limitací léčby a nežádoucími účinky jsou hypogamaglobulinemie a recidivující bakteriální infekce. Včasná diagnóza komplikací a zahájení terapie jsou klíčové v jejich léčbě. K základním terapeutickým přístupům patří antibiotická profylaxe a imunoglobulinová substituční terapie. V indikovaných případech je možné zvažovat i očkování proti rizikovým infekcím.
CELÝ ČLÁNEK
Terapie anti-CD20 monoklonálními protilátkami hraje důležitou roli v léčbě celé řady autoimunitních onemocnění. V neurologii se jedná především o relabující a primárně progresivní formy roztroušené sklerózy. Nejvýznamnější limitací léčby a nežádoucími účinky jsou hypogamaglobulinemie a recidivující bakteriální infekce. Včasná diagnóza komplikací a zahájení terapie jsou klíčové v jejich léčbě. K základním terapeutickým přístupům patří antibiotická profylaxe a imunoglobulinová substituční terapie. V indikovaných případech je možné zvažovat i očkování proti rizikovým infekcím.
Imunomodulační terapie imunoglobuliny
02/2023 MUDr. Tomáš Milota, Ph.D.
Imunoglobuliny zasahují do celé řady regulačních mechanismů imunitního systému od adaptivní po vrozenou imunitu. Jejich podání je tedy indikováno u širokého spektra především autoprotilátkami zprostředkovaných a imunokomplexových autoimunitních onemocnění. Ve srovnání se substituční léčbou je nutné pro dosažení imunomodulačních účinků podání vysokých dávek imunoglobulinů. I přes významný výskyt nežádoucích účinků se jedná o léčbu bezpečnou.
CELÝ ČLÁNEK
Imunoglobuliny zasahují do celé řady regulačních mechanismů imunitního systému od adaptivní po vrozenou imunitu. Jejich podání je tedy indikováno u širokého spektra především autoprotilátkami zprostředkovaných a imunokomplexových autoimunitních onemocnění. Ve srovnání se substituční léčbou je nutné pro dosažení imunomodulačních účinků podání vysokých dávek imunoglobulinů. I přes významný výskyt nežádoucích účinků se jedná o léčbu bezpečnou.
Imunomodulační účinky imunoglobulinů a jejich využití v terapii autoimunitních chorob
04/2019 MUDr. Tomáš Milota
Vedle ochrany před patogeny mají imunoglobuliny také významný imunomodulační účinek, který zahrnuje širokou škálu imunitních mechanismů od vrozené po adaptivní imunitu. Jejich podání je tedy indikováno nejen u pacientů s primárními imunodeficiencemi a narušenou tvorbou protilátek, ale i u celého spektra autoimunitních chorob, jako jsou systémová onemocnění pojiva, autoimunitní cytopenie či zánětlivá onemocnění postihující nervový systém. U většiny z těchto chorob jsou obvykle indikovány vysokodávkované intravenózní imunoglobuliny. Nově se ale objevují důkazy také pro použití imunoglobulinů k subkutánnímu podání u některých z těchto diagnóz. V následujícím přehledu uvádíme souhrn poznatků a novinek, které se týkají využití imunoglobulinů v terapii autoimunitních chorob.
CELÝ ČLÁNEK
Vedle ochrany před patogeny mají imunoglobuliny také významný imunomodulační účinek, který zahrnuje širokou škálu imunitních mechanismů od vrozené po adaptivní imunitu. Jejich podání je tedy indikováno nejen u pacientů s primárními imunodeficiencemi a narušenou tvorbou protilátek, ale i u celého spektra autoimunitních chorob, jako jsou systémová onemocnění pojiva, autoimunitní cytopenie či zánětlivá onemocnění postihující nervový systém. U většiny z těchto chorob jsou obvykle indikovány vysokodávkované intravenózní imunoglobuliny. Nově se ale objevují důkazy také pro použití imunoglobulinů k subkutánnímu podání u některých z těchto diagnóz. V následujícím přehledu uvádíme souhrn poznatků a novinek, které se týkají využití imunoglobulinů v terapii autoimunitních chorob.
Plicní postižení u protilátkových deficitů
02/2018 MUDr. Tomáš Milota
Protilátkové imunodeficity patří k nejčastějším poruchám imunitního systému. Nejčastěji se manifestují recidivujícími respiračními infekty. Především u primárních poruch imunity se vyskytují ale také neinfekční komplikace jako autoimunitní, lymfoproliferativní či granulomatózní choroby, které mohou postihnout respirační trakt. Příklad primárního imunodeficitu spojeného s dysregulací imunitního systému je běžný variabilní imunodeficit. Jedná se jak o poruchy spojené s obstrukční, tak s restrikční ventilační poruchou. Klíčová je včasná diagnostika a zahájení adekvátní terapie. Tento přístup vyžaduje multioborovou spolupráci pneumologa a imunologa.
CELÝ ČLÁNEK
Protilátkové imunodeficity patří k nejčastějším poruchám imunitního systému. Nejčastěji se manifestují recidivujícími respiračními infekty. Především u primárních poruch imunity se vyskytují ale také neinfekční komplikace jako autoimunitní, lymfoproliferativní či granulomatózní choroby, které mohou postihnout respirační trakt. Příklad primárního imunodeficitu spojeného s dysregulací imunitního systému je běžný variabilní imunodeficit. Jedná se jak o poruchy spojené s obstrukční, tak s restrikční ventilační poruchou. Klíčová je včasná diagnostika a zahájení adekvátní terapie. Tento přístup vyžaduje multioborovou spolupráci pneumologa a imunologa.
Možnosti subkutánní imunoglobulinové terapie - současnost a budoucnost
03/2017 MUDr. Tomáš Milota, prof. MUDr. Anna Šedivá, DSc.
Rozšíření intravenózní imunoglobulinové substituční terapie do klinické praxe znamenalo významný posun v terapii nejen primárních a sekundárních protilátkových imunodeficitů, významně zasáhla také v poli autoimunitních onemocnění, především v hematologii a neurologii. K dalšímu pokroku v této oblasti došlo v devadesátých letech 20. století, kdy se do klinické praxe dostaly imunoglobuliny k subkutánnímu použití, které jsou bezpečností a účinností srovnatelné s intravenózními přípravky. Umožňují ale navíc maximálně individualizovat terapii a přizpůsobit ji potřebám pacienta. V současnosti je použití subkutánních imunoglobulinů (SCIG) vyhrazeno výhradně k substituční terapii, ale celá řada studií naznačuje jejich možné využití i v imunomodulační léčbě autoimunitních onemocnění.
CELÝ ČLÁNEK
Rozšíření intravenózní imunoglobulinové substituční terapie do klinické praxe znamenalo významný posun v terapii nejen primárních a sekundárních protilátkových imunodeficitů, významně zasáhla také v poli autoimunitních onemocnění, především v hematologii a neurologii. K dalšímu pokroku v této oblasti došlo v devadesátých letech 20. století, kdy se do klinické praxe dostaly imunoglobuliny k subkutánnímu použití, které jsou bezpečností a účinností srovnatelné s intravenózními přípravky. Umožňují ale navíc maximálně individualizovat terapii a přizpůsobit ji potřebám pacienta. V současnosti je použití subkutánních imunoglobulinů (SCIG) vyhrazeno výhradně k substituční terapii, ale celá řada studií naznačuje jejich možné využití i v imunomodulační léčbě autoimunitních onemocnění.