Vybrané články
Zobrazují se články pro štítek hematoonkologie . Zobrazit všechny články
Jak léčíme děti emicizumabem v České republice?
06/2023 MUDr. Ester Zápotocká
Emicizumab je prvním zástupcem nefaktorové léčby v prevenci krvácení u hemofilie A. Jeho používání v České republice se postupně rozšiřuje, u dětí s inhibitorem koagulačního faktoru FVIII se stal zcela oprávněně standardem péče. U dětí bez inhibitoru se množství pacientů takto léčených postupně navyšuje, počítat je však nutno se skutečností, že vzhledem k relativně krátké klinické zkušenosti s jeho používáním i při velmi dobrých parametrech bezpečnosti a účinnosti emicizumabu jsou v klinické praxi přítomné otázky, na které postupně hledáme odpovědi, které usnadní optimalizovat jeho podávání.
CELÝ ČLÁNEK
Emicizumab je prvním zástupcem nefaktorové léčby v prevenci krvácení u hemofilie A. Jeho používání v České republice se postupně rozšiřuje, u dětí s inhibitorem koagulačního faktoru FVIII se stal zcela oprávněně standardem péče. U dětí bez inhibitoru se množství pacientů takto léčených postupně navyšuje, počítat je však nutno se skutečností, že vzhledem k relativně krátké klinické zkušenosti s jeho používáním i při velmi dobrých parametrech bezpečnosti a účinnosti emicizumabu jsou v klinické praxi přítomné otázky, na které postupně hledáme odpovědi, které usnadní optimalizovat jeho podávání.
Prevence a léčba tromboembolických komplikací onkologických pacientů
02/2021 Prof. MUDr. Radek Pudil, Ph.D.
U pacientů s onkologickým onemocněním se vyskytují tromboembolické komplikace významně častěji a jsou jedním z faktorů, které negativně ovlivňují morbiditu a mortalitu této skupiny pacientů. Tento přehled se věnuje patofyziologii trombózy u onkologicky nemocných, možnostem její predikce, profylaxe a léčby. V oblasti léčby se soustředí na současné možnosti terapie, které zahrnují použití nízkomolekulárního heparinu a přímých perorálních antikoagulancií.
CELÝ ČLÁNEK
U pacientů s onkologickým onemocněním se vyskytují tromboembolické komplikace významně častěji a jsou jedním z faktorů, které negativně ovlivňují morbiditu a mortalitu této skupiny pacientů. Tento přehled se věnuje patofyziologii trombózy u onkologicky nemocných, možnostem její predikce, profylaxe a léčby. V oblasti léčby se soustředí na současné možnosti terapie, které zahrnují použití nízkomolekulárního heparinu a přímých perorálních antikoagulancií.
Rivaroxaban u pacientů s maligním onemocněním a venózním tromboembolismem - výsledky randomizované studie SELECT-D
04/2019 Doc. MUDr. Tomáš Kvasnička, CSc.
Venózní tromboembolisirius je častou komplikací u pacientů s karcinomem. Standardním způsobem terapie u těchto pacientů je dlouhodobé subkutánní podávání nízkomolekulárních heparinů. Cílem studie SELECT-D bylo zhodnotit, zda by perorální inhibitor faktoru Xa, rivaroxaban, nabídl alternativní léčbu venózního tromboembolismu u pacientů s karcinomem.
Pacienti a metody: Studie SELECT-D byla multicentrická randomizovaná otevřená pilotní studie, která probíhala ve Spojeném království. Byla zaměřena na pacienty s aktivní formou malignity a s karcinomem asociovanou trombózou ve formě symptomatické plicní embolie nebo hluboké žilní trombózy. Zařazení pacienti byli léčeni bud' dalteparinem (200 lU/kg denně během prvního měsíce, následně pak 150 lU/kg denně od druhého do šestého měsíce), nebo rivaroxabanem (15 mg dvakrát denně po dobu prvních tří týdnů, poté 20 mg jednou denně po dobu šesti měsíců). Primárním výsledkem bylo opakování venózního tromboembolismu během šesti měsíců. Bezpečnost byla hodnocena podle výskytu velkých krvácivých komplikací nebo klinicky významných nevelkých krvácivých komplikací. Takové krvácení muselo splňovat alespoň jedno z následujících kritérií: nutnost lékařského zákroku, neplánovaný kontakt s lékařem, nutnost přerušení léčby studovaným přípravkem nebo zhoršení výkonu činností každodenního života z hlediska pacienta.
Výsledky: Do každé skupiny bylo náhodně vybráno 203 pacientů, z nichž 58 % mělo metastázy, 26 pacientů mělo rekurentní venózní tromboembolismus (18 u dalteparinu a 8 u rivaroxabanu). Šestiměsíční kumulativní míra recidivy byla při léčbě s dalteparinem 11 % (95% interval spolehlivosti [confidence interval, Cl] 7 -16 %) a při léčbě s rivaroxabanem 4 % (95% Cl 2-9 %) - poměr rizik (hazard ratio, HR) 0,43, 95% Cl 0,19-0,99. Šestiměsíční kumulativní četnost výskytu velkých krvácivých komplikací byla u dalteparinu 4 % (95% Cl 2-8 %) a u rivaroxabanu 6 % (95% Cl 3-11 %) - HR 1,83, 95% Cl 0,68-4,96. Četnost výskytu klinicky významných nevelkých krvácivých komplikací byla u dalteparinu 4 % (95% CI 2-9 %) a u rivaroxabanu 13 % (95% CI 9-19 %) - HR 3,76, 95% CI 1,63-8,69.
Závěr: Rivaroxaban byl ve srovnání s dalteparinem spojen s relativně nízkou recidivou venózního tromboembolismu, ale s vyšším výskytem klinicky významných nevelkých krvácivých komplikací.
CELÝ ČLÁNEK
Venózní tromboembolisirius je častou komplikací u pacientů s karcinomem. Standardním způsobem terapie u těchto pacientů je dlouhodobé subkutánní podávání nízkomolekulárních heparinů. Cílem studie SELECT-D bylo zhodnotit, zda by perorální inhibitor faktoru Xa, rivaroxaban, nabídl alternativní léčbu venózního tromboembolismu u pacientů s karcinomem.
Pacienti a metody: Studie SELECT-D byla multicentrická randomizovaná otevřená pilotní studie, která probíhala ve Spojeném království. Byla zaměřena na pacienty s aktivní formou malignity a s karcinomem asociovanou trombózou ve formě symptomatické plicní embolie nebo hluboké žilní trombózy. Zařazení pacienti byli léčeni bud' dalteparinem (200 lU/kg denně během prvního měsíce, následně pak 150 lU/kg denně od druhého do šestého měsíce), nebo rivaroxabanem (15 mg dvakrát denně po dobu prvních tří týdnů, poté 20 mg jednou denně po dobu šesti měsíců). Primárním výsledkem bylo opakování venózního tromboembolismu během šesti měsíců. Bezpečnost byla hodnocena podle výskytu velkých krvácivých komplikací nebo klinicky významných nevelkých krvácivých komplikací. Takové krvácení muselo splňovat alespoň jedno z následujících kritérií: nutnost lékařského zákroku, neplánovaný kontakt s lékařem, nutnost přerušení léčby studovaným přípravkem nebo zhoršení výkonu činností každodenního života z hlediska pacienta.
Výsledky: Do každé skupiny bylo náhodně vybráno 203 pacientů, z nichž 58 % mělo metastázy, 26 pacientů mělo rekurentní venózní tromboembolismus (18 u dalteparinu a 8 u rivaroxabanu). Šestiměsíční kumulativní míra recidivy byla při léčbě s dalteparinem 11 % (95% interval spolehlivosti [confidence interval, Cl] 7 -16 %) a při léčbě s rivaroxabanem 4 % (95% Cl 2-9 %) - poměr rizik (hazard ratio, HR) 0,43, 95% Cl 0,19-0,99. Šestiměsíční kumulativní četnost výskytu velkých krvácivých komplikací byla u dalteparinu 4 % (95% Cl 2-8 %) a u rivaroxabanu 6 % (95% Cl 3-11 %) - HR 1,83, 95% Cl 0,68-4,96. Četnost výskytu klinicky významných nevelkých krvácivých komplikací byla u dalteparinu 4 % (95% CI 2-9 %) a u rivaroxabanu 13 % (95% CI 9-19 %) - HR 3,76, 95% CI 1,63-8,69.
Závěr: Rivaroxaban byl ve srovnání s dalteparinem spojen s relativně nízkou recidivou venózního tromboembolismu, ale s vyšším výskytem klinicky významných nevelkých krvácivých komplikací.
Romiplostim v léčbě chronické imunitní trombocytopenie
06/2017 MUDr. Eva Konířová, prof. MUDr. Marek Trněný, CSc.
Imunitní trombocytopenie je získané imunitně podmíněné onemocnění, u kterého zvýšená destrukce a narušená produkce trombocytů vede k trombocytopenii různé tíže s rizikem či přítomností krvácivých komplikací. Terapeutické možnosti pro pacienty s imunitní trombocytopenií jsou cílené buď na inhibici destrukce trombocytů (imunosuprese, splenektomie), nebo na zvýšení produkce trombocytů v kostní dřeni (agonisté trombopoetinového receptoru). Romiplostim patří mezi agonisty trombopoetinového receptoru 2. generace. Tyto látky zvyšují produkci trombocytů napodobením působení endogenního trombopoetinu. Data z klinických studií fáze I-III prokázala vysokou účinnost romiplostimu ve zvýšení počtu trombocytů při příznivém bezpečnostním profilu. Předpokládalo se, že terapie romiplostimem není schopna navodit trvalé vyléčení, ale v poslední době přibývá dat o navození setrvalé remise přetrvávající u části pacientů po ukončení terapie.
CELÝ ČLÁNEK
Imunitní trombocytopenie je získané imunitně podmíněné onemocnění, u kterého zvýšená destrukce a narušená produkce trombocytů vede k trombocytopenii různé tíže s rizikem či přítomností krvácivých komplikací. Terapeutické možnosti pro pacienty s imunitní trombocytopenií jsou cílené buď na inhibici destrukce trombocytů (imunosuprese, splenektomie), nebo na zvýšení produkce trombocytů v kostní dřeni (agonisté trombopoetinového receptoru). Romiplostim patří mezi agonisty trombopoetinového receptoru 2. generace. Tyto látky zvyšují produkci trombocytů napodobením působení endogenního trombopoetinu. Data z klinických studií fáze I-III prokázala vysokou účinnost romiplostimu ve zvýšení počtu trombocytů při příznivém bezpečnostním profilu. Předpokládalo se, že terapie romiplostimem není schopna navodit trvalé vyléčení, ale v poslední době přibývá dat o navození setrvalé remise přetrvávající u části pacientů po ukončení terapie.
Dispenzarizace pacientů s diagnózou maligní melanom
05/2017 MUDr. Dana Frydrychová
Maligní melanom je nejzhoubnější nádor kůže a jeho incidence v populaci narůstá. Základní léčbou je chirurgické odstranění nádoru, v pokročilých stadiích adjuvantně podáváme interferon alfa, ve stadiu metastazování je indikována chemoterapie, radioterapie nebo biologická léčba. Péče o pacienty s melanomem je centralizovaná do melanomových poraden kožních nebo onkologických oddělení. Dispenzarizace probíhá v intervalech podle stadia onemocnění a provádí se celoživotně. Cílem dispenzárních prohlídek je včasné zachycení recidivy nádoru, odhalení duplicitního melanomu nebo jiného kožního nádoru, edukace pacienta o samovyšetřování kůže a o bezpečnějším pobytu na slunci.
CELÝ ČLÁNEK
Maligní melanom je nejzhoubnější nádor kůže a jeho incidence v populaci narůstá. Základní léčbou je chirurgické odstranění nádoru, v pokročilých stadiích adjuvantně podáváme interferon alfa, ve stadiu metastazování je indikována chemoterapie, radioterapie nebo biologická léčba. Péče o pacienty s melanomem je centralizovaná do melanomových poraden kožních nebo onkologických oddělení. Dispenzarizace probíhá v intervalech podle stadia onemocnění a provádí se celoživotně. Cílem dispenzárních prohlídek je včasné zachycení recidivy nádoru, odhalení duplicitního melanomu nebo jiného kožního nádoru, edukace pacienta o samovyšetřování kůže a o bezpečnějším pobytu na slunci.
Novinky v léčbě chronické imunitní trombocytopenie
02/2017 MUDr. Libor Červinek, Ph.D.
V oblasti imunitní trombocytopenie došlo v roce 2016 ke změně souhrnu údajů o přípravku agonistů receptoru pro trombopoetin. Stav po splenektomii již není obligátní součástí indikačních kritérií pro agonisty receptoru pro trombopoetin. V léčbě imunitní trombocytopenie byly zveřejněny výsledky randomizované studie s perorálním inhibitorem kinázy z rodiny Syk fostamatinibem.
CELÝ ČLÁNEK
V oblasti imunitní trombocytopenie došlo v roce 2016 ke změně souhrnu údajů o přípravku agonistů receptoru pro trombopoetin. Stav po splenektomii již není obligátní součástí indikačních kritérií pro agonisty receptoru pro trombopoetin. V léčbě imunitní trombocytopenie byly zveřejněny výsledky randomizované studie s perorálním inhibitorem kinázy z rodiny Syk fostamatinibem.
Biologická léčiva v hematoonkologii
03/2016 Pavel Klener jr.
Konvenční cytostatika, cílená léčiva a biologické léky představují tři rozdílné kategorie léčiv. Zatímco konvenční cytostatika jsou v naprosté většině nízkomolekulární genotoxické látky, cílená léčiva mohou specificky vázat (blokovat či aktivovat) určitou molekulu asociovanou s nádorem. Naopak biologická léčiva jsou definována výhradně svou strukturou (jedná se o makromolekuly, proteiny), nikoli svou funkcí. Biofarmaceutika mohou patřit jak mezi cílená léčiva (např. anti-CD20 protilátka rituximab), tak mezi necílená léčiva (např. interferon a). Naopak řada klinicky používaných cílených léčiv (např. imatinib, ibrutinib, temsirolimus) patří mezi nízkomolekulární chemické látky a nelze je kategorizovat jako biologika. Většina v současné době používaných biologických léčiv představují terapeutické monoklonální protilátky a od nich odvozené molekuly. Za dvacet let od uvedení do praxe představují monoklonální protilátky zásadní rozšíření možností léčby řady typů (nejen) hematologických malignit.
CELÝ ČLÁNEK
Konvenční cytostatika, cílená léčiva a biologické léky představují tři rozdílné kategorie léčiv. Zatímco konvenční cytostatika jsou v naprosté většině nízkomolekulární genotoxické látky, cílená léčiva mohou specificky vázat (blokovat či aktivovat) určitou molekulu asociovanou s nádorem. Naopak biologická léčiva jsou definována výhradně svou strukturou (jedná se o makromolekuly, proteiny), nikoli svou funkcí. Biofarmaceutika mohou patřit jak mezi cílená léčiva (např. anti-CD20 protilátka rituximab), tak mezi necílená léčiva (např. interferon a). Naopak řada klinicky používaných cílených léčiv (např. imatinib, ibrutinib, temsirolimus) patří mezi nízkomolekulární chemické látky a nelze je kategorizovat jako biologika. Většina v současné době používaných biologických léčiv představují terapeutické monoklonální protilátky a od nich odvozené molekuly. Za dvacet let od uvedení do praxe představují monoklonální protilátky zásadní rozšíření možností léčby řady typů (nejen) hematologických malignit.